Pořád chodím plavat

Pořád chodím plavat. I přesto, že v tom pořád plavu, myslím, že pokrok od minulého dýchání do vody nastal. Zkusím vás o tom přesvědčit. Dal jsem si přece do hlavy, že přeplavu toho našeho českého kapříka.

Říkal jsem si, že udržet se v přímém směru plavecké dráhy nemůže být nic těžkého. Aspoň jsem si to myslel. Teda jen do doby, než vlezl do vody a začal jsem plavat. Protože nic nevidím, směr dráhy odhaduji. Hádám, že to vypadá, jak kdyby plaval nějaký leklý kapřík. Střídavě jsem se odrážel od stěny a kličkoval z jedné strany na druhou. Pro plavčíka to asi vypadalo zábavně. Tu a tam jsem se snažil i podplavat pod hadicí do sousední dráhy. Co kdyby tam přece jenom měli lepší vodu? Naštěstí se mi směr snažila korigovat i trenérka, tyčí ze břehu. Nebojte, nebije mě moc. Vlastně je na mě občas i hodná, zvlášť když mě upozorní, že ve své dráze mám vody dost.
Další činnost, která mě čekala, bylo kopání.

„Tak, Ondro, a teď zkus plavat bez rukou a kopej jen nohama.“ Pravila trenérka ze břehu.

„Co? Bez rukou a plavat?“ Podezíral jsem ji, že mě chce určitě utopit, ale když jsem se přestal divit, začal jsem kopat. Kopal jsem statečně, ale i přesto jsem začal polykat vodu a šel ke dnu, jako stará bárka.

„Tak, teď jsme poznali, že kopeš špatně, takže znova a líp, Ondro.“
Když plavu kraula mám problém s pitím. Nemyslím, že bych měl žízeň, protože o vodu v bazénu není zrovna žádná nouze. Všimla si toho i má trenérka Jarka. „Ondro, nepij nám pořád tu vodu, kde pak budeme plavat, když ji všechnu vypiješ?“

„No, když vy ji máte tak dobrou.“ Nezmohl jsem se na lepší výmluvu. Špatně jsem se totiž nadechoval. Tentokrát mně kapřík ještě uplaval, ale příště už si ho pěkně podám!