Karkulka

Chodím trénovat do Třebíče s týmem Atletic. I na oválu se občas setkám s něčím úplně novým a neobvyklým, jako posledně.

Doběhli jsme. 15 km za námi a před námi běžecká abeceda. Vězte, že si při běhání nepředříkáváme písmenka. Stručně vám povím, jak jsem takovou abecedou prošel na oválu já, když se mně nejen pletou slova, ale raději ani nemluvím o tom, že se mi motají i nohy, když si pod ně nevidím! Naštěstí nemusím panikařit. Mám dobrého traséra Toma, který mi všechno vysvětlí a dopodrobna popíše.
Pravda, vysvětlovat slepému, co se po něm bude očekávat, chce v jednom krátkém okamžiku více vyřknutých slov, než co vysloví průměrná žena za celý den. Je to opravdu náročné. Sám bych to asi nedokázal.
„Tak, Ondro, začneme zakopávat.“ Začal jsem tedy kopat nohama do zadu. „Zakopávej ty nohy pořádně! Ty nohy se mají dotknout zadku!", Já totiž nepočítal s tím, že mě v té tmě Tom uvidí.

„Zvedej ty nohy pořádně!“ Napomínal mě opět.
„Tak, teď budeme dělat Karkulku.“ Řekl mi Tom.

„Karkulku? To, jako, že poneseme košík s bábovkou a vínem k babičce?“

„Ty neznáš Karkulku?“ Divil se.

Karkulku jsem až do dnešního dne znal jen tu červenou, z pohádky. Trasér se tedy znovu pustil do vysvětlování, aby mně rozšířil obzory.

„Ondro to si musíš, jakože z vesela, povyskočit na jedné noze.“ Vysvětloval cvik, trpělivý trasér.

No, už se nedivím, že se to jmenuje Karkulka. Po té bábovce a vínu bych také poskakoval, jako ona.

Jestli chcete také zažít pohádkové trénování, určitě zamiřte do Třebíče na atletický ovál. Jsem tam skoro každou středu. Tak běhu zdar a karkulkám zvlášť.