Když zrovna neběhám

Když zrovna neběhám, neplavu a nějak jinak se sportovně neprojevuji, inklinuji k přírodě. Proto jsem tedy domluvil a udělal ve spolupráci s klubem Lebeda v Balinách přednášku o tvarování bonsají, pro lidi s mentálním a tělesným postižením. Tento klub se zabývá zahradní terapií a já mohl opět zužitkovat i část mých zahradnických zkušeností.
Co vám budu povídat. Už ten den ráno, kdy přednáška měla proběhnout, to začalo vypadat docela svižně. Vyzvedla mě Martina, která je sociální pracovnice v balinském centru. Hned jsem si udělal z jejího malého auta transportér. Totiž, chtěl jsem spojit dobré s užitečným. Po úklidu naší půdy, který se konal dva dny předem, jsme objevili hned několik užitečných věcí, které mohli v klubu využít. Taťka sice povídal, že užitečné jsou všechny věci, které jsme našli, a zda do klubu neodvézt rovnou celou půdu, ale to jsem mu zamítl. Sice věřím, že spousta věcí by tam byla kreativně a ekologicky zrecyklovaná, osázená kytičkami nebo jinak využita, ale náklaďák jsme neměli. Takže to neprošlo a té cti se dostalo jen malé části našeho harampádí. Doufám, že se v Lebedě těch pár věcí, co jsem vybral, bude vážně hodit. Pro jistotu jsem se ale u auta na nic moc neptal a rychle vše naskládal na sedadlo a do kufru. Jedno terárko po křečkovi Pinďovi. (Do teď na něj s láskou vzpomínám. I na chvíli, když z terárka uprchl a ještě mě ve spánku podle kousl do palce.) Na druhém sedadle byla klec po papouškovi Ferdovi, který mně okusoval mé domácí úkoly. (Těžko se mi pak ve škole vysvětlovalo, proč je mám tak ožužlané, a že zrovna já školu tolik nežeru.) Nakonec jsme nalodili nějaký koš a bedýnky s nářadím. No, a vyrazili jsme. S mnohem plnějším autem.
Jen co jsme dorazili do klubu, začal jsem chystat na svoji premiéru profi přednášejícího. Však to určitě znáte. Čajíček, zapnout projektor, dodat autogram… Ani jsem se nerozkoukal a za moment tu byli klienti. Něco málo jsem jim vysvětlil a pustili jsme se do tvarování. Všechno nám šlo skvěle od ruky. Za nějaký čas jsem vedle sebe uslyšel Martinu, která říkala Davidovi, účastníkovi mé přednášky: „Davide, tak se běž zeptat Ondry, co s tím máš udělat.“ Přišel za mnou tedy David a ptá se: „Ondro co s tím máš udělat?“ Nechápal jsem. Já a udělat? Kdo tu nakonec o bonsajích přednáší? Já, anebo David? Pak mi bylo vše vysvětleno! David totiž všechno opakuje. No, možná to přišlo trochu pozdě, protože před touto zásadní informací jsem vedle slyšel ještě jeden krásný rozhovor Martiny a Davida. Martina: „Davide, mám to odstřihnout?“ David odvětil: „Odstřihnout.“ Martina: „Dobře a tohle mám také odstřihnout?“ David: „Odstřihnout.“ No a takhle pořád stříhali a stříhali, až toho na tom stromku vážně moc nezůstalo. Tohle jsem nečekal. Izolepu k dolepení odstřihnutých větviček zatím mezi nářadím nevedu, ale cítím, že po dnešním sezení si ji do kufříku taky přibalím. Bude se hodit nejen na bonsajky. Doufám, že si všichni z tohoto mého krátkého kurzu o tvarování bonsají odnesli. A především ti, kteří si s sebou vzali jen ostříhané větvičky.