Doplaval jsem delfínka

Na recepci nás už holky znají, ale tentokrát mě zmátla úplně cizí slečna.

„Pane, poprosím vás o vaší kartičku na bazén.“

Nikdo ji po mně už dlouho nechtěl, ale naštěstí my slepci si vždy dáváme věci na svá místa, abychom je pak nemuseli dlouho hledat. S touhle myšlenkou jsem tedy sáhnul do peněženky a podal slečně kartičku. S nataženou rukou jsem čekal vrácení zpět. Dlouho bylo ticho, ale najednou za mnou taťka vyprsknul smíchy, až tak, že mě celého poprskal.

„Co se děje?“ Ptal jsem se překvapeně.

„Víš, ty jsi totiž Ondro podal slečně záložku s fotkami na občanku.

“ No, tak stane se. Zahrál jsem to do ztracena. Když jsme tohle nedopatření vyřešili, šli jsme do plavek. Dneska jsem se s trenérkou domluvil, že mi bude spolu s taťkem značit konec bazénu. Jak jinak, než mým oblíbeným klackem. Jak jsem si ovšem zavařil, to mně došlo opravdu pozdě. Hned jsem totiž dostal ránu. Ptal jsem se taťky, proč mě mlátí, když jsem ještě ani nevyplaval. „Ondro, to jen tak zatím testujeme, zda to funguje.“ Hned jsem ovšem dostal další ránu. Už mi pak nezbylo nic jiného, než začít plavat, protože klacek na mne opravdu funguje.
Při plavání se mně nedopatřením podařilo našmátrat cizí paní v sousední dráze. Hned jsem ovšem dostal klackem. (Doufám, že to bylo jen za to, že jsem byl už u kraje.) Paní jsem se samosebou omluvil a povídal, že my slepci si prostě rádi sáhneme. Paní mě ovšem trumfla.

„No, kdybyste mě viděl, tak byste si to určitě rozmyslel.“ Proto jsem raději přestal sahat a začal jsem pořádně plavat.

No a jak jsem tak plaval, tak jsem si už uplaval 1.5 kilometrů. Myslím, že to by se delfínek pěkně zapotil.