Školka

Ráno byl Black skleslý, nechtělo se mu vstávat, nechtělo se mu pracovat a jeho zoufalství, že musí do auta, se snad ani nedá popsat. Naštěstí jsme byli během chvilky v Třebíči a s velkou zvědavostí vešli do školky. Jeho proměna byla neskutečná! Black rázem ožil. Vběhl do třídy a pozdravil děti pořádným olíznutím. Nebo snad na dětských tvářích hledal ještě nějaké drobky od snídaně? Však sám vím, proč tomu mému psímu mlsounovi nevěřím.
Když už jsme měli psí přivítání za sebou, sedli jsme si a začali povídat. Pravdou je, že děti si raději povídali s Blackem, než se mnou. Nebojte, nežárlil jsem. Přece jenom toho sveho chlupáče znám a nakonec došla řada i na mě. A začala obvyklá smršť otázek.
„Ondro, co děláš?“ Ptala se jedna holčička. Složitá otázka. Co dělám teď nebo co dělám, když nic nedělám? Nakonec jsem zvolil jednoduchou odpověď, sportuji a dělám zahradníka.
“Děti, řeknete Ondrovi, co nám roste na naší školkové zahrádce?” Vybídla děti paní učitelka. Všichni začaly křičet, jeden přes druhého, co že to vlastně na té zahrádce mají.

„Máme tam hrušeň.“ Zvolal jeden chlapeček.

Další se hned přidal. „Ještě tam máme černý noooo, černý noooo.“ Nemohl si za boha vzpomenout na to druhé slovo. Paní učitelka se mu snažila napovědět.

„Je to černý je...“

Chlapeček se zamyslel a triumfálně odpověděl. „Máme tam černý jestřáb!“

Vykulil jsem oči. Chvilku jsem přemýšlel, jestli na školkové zahrádce chovají vzácné jestřáby a pak mi došlo, že jde naštěstí jen o přebrebt.
S Blackem jsme ukázali dětem i číslo vhodné do cirkusové manéže, a to sundávání ponožky. Nesundávala mi ji však trenérka plavání, která šla semnou jako bezva doprovod, ale Black. A děti jásaly, když konečně Black držel mojí fusakli v tlamě. Najednou mě překvapila jedna zvědavá holčička svojí trefnou otázkou.

„Ondro to tě takhle Black vysvléká i když jdeš plavat?“ Nejspíš jsem ji zklamal, když jsem odpověděl záporně.

Děti pro nás mají prý připravenou písničku. Byl jsem zvědavý, jaká to bude.

„Tak, děti, začínáme.“ Zvolala paní učitelka.

„Pod dubem, za dubem, tam si na tě počíháme.“

S Blackem jsme zpozorněli. Přece jenom, dvacet malých loupežníků je dvacet malých loupežníků.

„Pod dubem, za dubem, tam tě oškubem.“ Pokračovaly z vesela děti, ale já i Black jsme se začali opravdu bát. Chudák si začal hlídat i svůj černý kožich.
Pomalu jsme se s chlupáčem a trenérkou chystali utíkat, ale v tom mě překvapila jedna malá holčičí loupežnice.

„Můžu tě obejmout?“ Ptala se. To bude určitě nějaký trik. Říkal jsem si v duchu. Naštěstí nebyl, snad jen v tom, že se mě pak nechtěla pustit.