Maraton Praha 2016

maratón Praha (2016)

 

V neděli 8. května 2016 na nás čekala první maratonská trasa - velký International Prague Marathon. Nikdy jsme ještě neodběhli 42 km a mohli jsme se jen domnívat, co to s námi udělá. Natrénováno jsme měli, myslím, poctivě. Start byl už v 9 hodin ráno a my se tak prodírali pražskou hromadnou dopravou na Staroměstské náměstí. Bylo tu rušno a vypadalo to, že se tu sešla snad celá Praha. Rychle jsme dali věci do úschovny, pořídili nutné foto s organizací Světlo pro svět a ještě jsme zapózovali před Staroměstskou radnicí se spoluběžci z Atletik Třebíč. Pokecali jsme a popřáli si hodně zdaru i s ostatními známými běžci a rozklusáním jsme běželi do startovních koridorů. Do vyběhnutí zbývalo jen pár minut.

 

10 600 běžců na startu se chystalo pokořit maratonskou trať stejně jako já s trasérem Lukášem. Počasí nám přálo a sluníčko svítilo na cestu. Bylo odstartováno a první kilometry jsme si vychutnávali, jak to jen šlo. Hned v úvodu trasy jsme také potkali dalšího nevidomého běžce s trasérem. Dali jsme se anglicky do řeči. Říkali, že jsou ze Španělska. Je úžasné, jak sport umí lidi propojovat...

 

Maraton má zvláštní atmosféru. Běží zde různí běžci, různého věku i národností. Potkali jsme třeba Vinnetoua na jeho koni. To se mu to běží. Oslovil jsem tedy Rudé Pírko, jestli by mě tu svou herku nepůjčil. Unaveně odpověděl, že až za dvě hodiny, až docválá do cíle. Hmm, tak zase nic a musel jsem vsadit na svého zdatného koně, traséra Lukáše.

 

Když byla půlka za námi, v duchu jsem si říkal: „Tak, jeden půlmaraton za mnou a druhý přede mnou.“ Na okamžik jsem zapochyboval, zda to vůbec doběhneme. Na třicátém kilometru nás předběhnul čáp. Aspoň to říká Lukáš. Opravdu nekecám! Doufám, že traséra nepostihly halucinace z běhu. Místo žab se prý na občerstvení futroval banány. No toto!

 

Cíl ještě daleko…. Nohy začaly těžknout. Hlavou se mi začnou linout různé myšlenky. Proč to vlastně běžím? Proč raději nehraju šachy nebo kuličky? Vůle je ale silnější. Neběžím to proto, že je to jednoduché, ale proto, že je to těžké. Chci překonat sám sebe a ukázat, že to jde. Tak do toho a pořádně. Jenže na trase nejsem sám, běžím přece s Lukášem. Tomu bohužel nesedl jointový nápoj a museli jsme trochu zpomalit. Ale Lukáš je bojovník takže po chvíli jsme se znovu dostali do tempa.

 

40 kilometrů v nohách a do konce zbývá 2000 metrů. Jsou to pro mě ty nejdelší metry, které jsem musel kdy uběhnout. Představuju si, jak to mám asi daleko na trasách, které znám ve svém okolí. Přišlo mi to nekonečné. Síla vůle je ale nezlomná. Říkal jsem si, že maraton v Číně za 14 dní bude ještě o 100% horší a maraton v Praze mě nemůže zlomit.

 

„900 metrů do konce!“ zakřičel Lukáš a oba jsme si maličko poskočili. No, ale opravdu jen maličko, protože nohy šly nad zemí tak nízko, že bychom snad i o prach zakopli. Sto metrů, 99 metrů, 98 metrů… proč je to tak dlouhé? Noha nohu mine a v cíli si hrozně oddechneme. Máme to za sebou! Já už rozdával úsměvy a byl šťastný za zdolání tak krásného maratonu. Lukáš mezitím omdléval u hrazení. Dík patří Lukášovi, protože to nevzdal a bojoval, až do konce. Moderátor mě odchytnul, abych mu sdělil dojmy a já v samé euforii řekl: „Užil jsem si to jako sviňa“ Doufám, že jsem slušné lidi v Praze nepohoršil!

 

Ještě jsem vám zapomněl říct, že jsme to dali za krásných 4:01:00!