Jak jsem zvládl závod železného muže - Ironmann Regensburg 2017

Ironman aneb když vám nějaký bláznivý chlapík napíše, jestli byste s ním nedali železného muže a vy napíšete, že ano…


Přesně 13. srpna jsem pokořil společně s trasérem a trenérem v jedné osobě Markem Peterkou z Děčína trať závodu Ironman v německém Regensburgu. Závod obnáší 3,8 kilometrů plavání, 180 kilometrů na kole a 42 kilometrů běhu. Vše jsme dokončili za 11 hodin 10 minut a 19 sekund. Umístil jsem se tak ve své věkové kategorii na šestém místě.

Dojmy pár dnů po závodě.

Bylo to dlouhé. Sám jsem nevěděl, co to se mnou udělá. Nic tak dlouhého jsem do té doby neabsolvoval, jen maratony. Tenhle závod má plavání a kolo navíc. Dojmy jsou super. Jsem rád, že se zase něco povedlo. Navíc v dobrém čase.


Jak probíhá plavání se slepcem?

Jako když hodíte slepého a hluchého do vody. Když jsem šel do vody poprvé, měl jsem za sebou jen pár měsíců tréninku v bazénu na laguně v Třebíči, pod dozorem trenérky Jarmily Štanclové. Plavání mi nikdy nešlo, neměl jsem potřebnou techniku. Trenérka mě však plavat naučila.

A jak tedy vypadá spolupráce traséra a mě ve vodě?

Funguje to tak, že trasér plave vedle mě, a když plavu směrem k němu, strčí do mne. Když naopak plavu od něj, přitáhne mne za neopren. Plavců je ve vodě spousta, mydlí se to tam a někdy nevím, jestli mě chytá za nohu trasér, nebo kdo.

Ohledy na mě žádné neberou. Plavců je tam třeba 700, ve vodě nikdo nepozná, že nevidím. Vezmu si akorát jinou čepičku, než ostatní. Aby mě aspoň trasér rozpoznal. Řešením je plavat rychle, aby byl člověk vpředu. Protože pomalí plavci většinou úzká místa ve vodě zašpuntují a tam se to začne mlátit.

Na závodě v Německu jsme plavali v jezeře, v bývalé pískovně. Plavala se dvě kola, mezi nimi jsme museli vylézt z vody a přeběhnout kus po souši a znovu jít do vody. V tom to bylo horší.


Jízda na kole probíhá tak, že jedeme dva na jednom kole. Je to tandemové kolo. Já sedím vzadu a jen šlapu, protože dopředu k řídítkům mě nechtějí pustit. Je to horší na koordinaci do kopce, když si chcete v pedálech stoupnout. Chvíli nám trvalo, než jsme se sladili.

Závod v Regenzburgu měl tři kola, které vedly i vesnicemi. První kolo nám propršelo, tak jsme jeli opatrně, aby nám to v četných zatáčkách neuklouzlo, pak už to bylo lepší.


Nejvíc mi dal zabrat závěrečný běh. Sice je to moje oblíbená disciplína, ale v závodě je až na závěr, kdy je člověk vyždímaný. Proto je to tak náročné. Když jsem plaval, těšil jsem se na kolo. Na kole jsem se zase těšil na běh. Při běhu pak do cíle. Šlo to hůř a hůř. Pokud ovšem chcete něco dokázat, nikdy to není zadarmo a prostě to bolí.

Až projdete cílem, spadne z vás velký balvan, že jste to zvládli.

Myslel jsem, že odměnou mi bude sprcha, ale když jsem do ní vlezl, ani jsem na sebe nemohl sáhnout, jak mě bolel každý sval.


Marek říkal, že si od teď mohu říkat, železný muž. No, ale netuším, jestli železní muži lezou po čtyřech do schodů, aby si po závodě lehli do postele. Možná jsou železní ti, kteří tam dolezou, nevím.


Velké díky patří Markovi, který se mnou vydržel celý závod. Přece jenom trávit 11hodin a 10minut se slepcem na trase, to už chce opravdu odvahu.

Nechyběl ani team ve složení Lukáš Nožička, Monika Zmeškalová, na který se mohu spolehnout a bez kterého by to nešlo. Dovést, odvést, nakrmit, napojit, přebalit. No dobře, přebalit jsem naštěstí nepotřeboval, ale přesto jim patří velké poděkování.

Díky patří i plaveckému oddílu Třebíč, který mi umožnil plavat na Laguně za dozoru super trenérky Jarky, díky které jsem se neutopil a plavání mi přináší radost.