600 km poslepu pro malé nevidomé děti

Přestože jsem slepý, vidím kolem sebe spoustu šikovných dětí, které potřebují v životě pomoc. Ode mě a třeba i od vás.

Jsou to báječné děti, které milují sport a pohyb. V životě se však musí vypořádat s různým druhem zrakového postižení. A to není vždycky snadné – o tom já něco vím.

Všechno tohle stojí peníze a ty já nemám, a tak jsem se rozhodl je pro děti vyběhat. Rozhodl jsem se, že přeběhnu celou Českou republiku. No, a jak jsem řekl, tak jsem i učinil. A stylově, poslepu. Jinak přece ani nemůžu, že jo.

600 km poslepu - Ondřej Zmeškal

První den

Vyběhl jsem společně s traséry 8. září 2018 z nejzápadnějšího místa České republiky.

První den jsme zamířili s Terkou a Václavem směrem k Aši a pokračovali jsme směrem Františkovy Lázně. Automobilová doprava na hlavním tahu nám trochu zkomplikovala bezpečný běh podél krajnice, proto jsme raději pokračovali po louce a poli, kde to bylo bezpečnější, ale náročnější.

Další mojí průvodkyní na trase se stala Leona. Společně s Leonou a Václavem jsme běželi podél Ohře, takže jsme měli chvíli jisté, že nás nečeká nic jiného, než jen samé roviny. Václav se stal naším hlavním navigátorem. Protože slepec a holky s mapou...

Cíl první etapy přeběhu byl nedaleko nádherného hradu Loket, kam jsme doběhli s čelovkama na hlavách v deset hodin večer. Tam na nás čekalo zázemí v podobě karavanu a teplé večeře. O vše se postarala Katka s Ivošem. Za celý den jsme dohromady naběhali 80km. Podle původního plánu jsme si to o něco prodloužili, ale to nám zatím moc nevadilo. V noci jsem se pořád převaloval a vůbec se nevyspal.

Druhý den

Ráno jsem vyrazil značně ospalý a unavený. Doprovázeli mě traséři Katka a Václav. Velká část trasy vedla po cyklostezkách a krásnou přírodou. Je pravda, že krásná příroda zrovna vedla přes kopce, tak nebyla zrovna síla se při zdolávání moc bavit. Holky se po kopcích vystřídaly, aby pořád vypadaly fit a svěží, to dá přece rozum. Pak mě do svých rukou dostala trasérka Dita, která se o mě starala pečlivě a svědomitě. Vůbec mě totiž nikde nepřerazila. On je to totiž fakt úspěch, když vás trasér nepřizabije. Běželi jsme směrem na Jesenici. Po cestě jsme narazili na cyklistky, které nás povzbuzovali a ještě si s námi udělali selfí, aby měly památku.

I tentokrát jsme do kempu doběhli pozdě večer. Důvodem byly nutné úpravy v mapách a nechtěné zabloudění. Naběhali jsme opět 80km. Za dva dny tedy 160km a ještě jich docela dost zbývalo. Nečekaně, že jo, když si běžíme přes celou Českou republiku. :-D

Večer jsem se opět ani trochu nevyspal.

Třetí den

No, ale ráno bylo alespoň krásné a příjemné. Protože z místa Jesenice jsem vybíhal s kamarádem Markem za slunečného dne na město Rakovník. Přímo v Rakovníku jsme raději běželi pomaleji, protože proplétat se ve dvou na úzkých chodnících bylo obtížné. A navíc, běh na chodnících po slepu je náročnější na nohy, protože nevidíte, kam šlapete. Po krátké zastávce jsem ještě přelepil puchýře na nohách, které se mi udělaly předchozí den. Postěžoval jsem si, že mě to docela bolí, ale nikdo mě nepolitoval. Takže jsme mířili dál na Lány. Na otevřeném prostoru a silnici se do nás opíralo slunce a nebylo se kam schovat. Začínaly mi dokonce natékat nohy i prsty na rukách. Takže nejspíš chápete, že jsem se těšil na ledovou sprchu. Motivací běžeckého dne se mi stala cola. Tu jsem od Marka dostával jen na příděl, a ještě za zásluhy. :-D Konec dne jsme zapíchli po 60km v Červeném Újezdě, kousek od Prahy. Jo, a doběhli jsme za světla. Říkal trasér Marek. Myslím, že se mu dá i věřit. :-D

Čtvrtý den

Další den jsme vyrazili na Prahu. Složení týmu se trochu změnilo. Roli řidiče po Ivošovi převzal Lukáš, ale kuchařka i masérka Katka stále zůstávala. Je to hrdinka.

Tentokrát se mě ujal trasér Martin. Společná cesta v hustém provozu nebyla zrovna dvakrát zábavná. Chvílemi šlo i o život. Když jsme konečně doběhli na chodníky, tak se nám docela ulevilo. Mě teda určitě. Netrvalo to ovšem moc dlouho, protože ze samotného seskakování a nabíhání na chodníky mě začínaly bolet nohy. Dál na Ladronce se k nám přidali běžci Terka, Martin s Martičkou a snažili se nás psychicky podpořit. Běželi jsme přes Karlův most, až k samotnému Žižkovi. Prodírání davem turistů bylo náročné. Naštěstí za Prahou jich docela ubylo. :-D Běžci se od nás pak odpojili a mi s trasérem pokračovali směrem na Český brod. Po cestě se ještě přidala běžkyně Andrea, s kterou jsme doběhli do kempu v Českém Brodu. Když jsem si pak hmatem všiml, jak mám nateklé nohy, docela jsem se lekl. Doufal jsem, že to bude ráno lepší. Nohy jsem si chladil, dal si pořádnou večeři od Katky a pak šel raději spát. V nohách jsem měl v Českém Brodu od samotného začátku přeběhu 280km. Tolik kilometrů jsem ještě nikdy v životě neuběhl.

600 km poslepu - Ondřej Zmeškal600 km poslepu - Ondřej Zmeškal600 km poslepu - Ondřej Zmeškal

Pátý den

Ráno do kempu dorazil boso běžec Tomáš. Pochválil moji super vizáž, protože jsem vypadal opravdu hrozně. No, ale doufal jsem, že to nějak půjde. A opravdu. Ono to jen šlo. Když jsem chtěl běžet, tak to vůbec nešlo. Křičel jsem bolestí u každého kroku. Pořád jsem si v hlavě říkal, že takhle to přece nejde. Vzal jsem si tedy prášek, nohy namazal mastí a doufal, že to bude lepší. Bolest po chvíli odezněla, a tak se dalo zase kus cesty běžet. Ovšem ne na dlouho. Ve Velimi se k nám přidaly hromady dětí na kolech, a tak naši cestu doprovázely a povzbuzovaly. Odpovídaly jsme jim na jejich zvídavé otázky. Do Kolína to vedle nás na kole odjel jeden odvážný chlapec. A ještě, že tak. Protože cestou do Kolína jsem vážně trpěl. No, a kdo by se na to chtěl pořád koukat, že jo. Nohy bolely, jako nikdy předtím. Prášky už nezabíraly. V Kolíně jsem se rozhodl, že své trápení ukončím. Za ten den jsme ušli a uběhli 30km. Pak jsme autem přijeli ke kamarádovi Pavlovi v nedaleké vísce. Tady jsem si mohl odpočinout. Nohy byly celé nateklé. Vypadalo to na lehký zánět, ale hlavně na přetížení bércových svalů.

Celý večer jsem u Pavla přemýšlel, co bude dál. Poběžím, nepoběžím. Určitě jsem to nechtěl vzdát. Proto jsem se nakonec rozhodl, že pojedu na kole. Pro samou bolest nohou bych to ani neušel.

Šestý den

Ráno byla pořádná snídaně, teplá vaječná omeleta. To bylo po těch všech dnech ve smradlavém karavanu vážně něco. Pak dorazili rodiče, kteří mi dovezli kolo.

No a na dvojkole jsem dopoledne vyrazil z Kolína s trasérem Pavlem. Chvíli nám trvalo, než jsme se sehráli, ale nakonec jsme se rozjeli. Za Kolínem se k nám ještě přidal na kole Tomáš, který se mnou běžel předchozí den. Díky jinému pohybu na kole nohy přestávaly bolet a mohl jsem si trochu ulevit a šlapání si i chvílemi užít. Doufal jsem, že se nohy rozhýbou a bude to zase lepší. Šlapali jsme kolem Kladrub a projeli i Pardubicemi. V polovině trasy se Pavel vystřídal s mým taťkou. Je teda pravda, že na trase jsme víc stáli, než jeli, protože to byl samý železniční přejezd. Cíl naší denní etapy byl v Brandýsu nad Orlicí. Naštěstí do kempu nás naváděl Tomáš, který to tam dobře znal. To znamená, že jsme nemuseli vůbec bloudit. Jo, a kemp se jmenoval U konťáku, hned vedle železniční tratě. Tady jsem večer opravdu ocenil, že jsem trochu nahluchlý. Zbytek posádky se špunty v uších maličko bědoval. Dokonce i bratranec Jirka, který se k našemu dobrodružství také přidal.

Sedmý den

Ráno jsem ještě u snídaně přemýšlel, co bude. Jestli náhodou nezkusit běžet. Pak za deštivého počasí dorazil Miloš. Další trasér.  Probrali jsme moji situaci bolavých nohou a pak jeho řešení. Nakonec jsme se rozhodli vyrazit na kole. Nasedli jsme a začali pořádně šlapat. Dorazili jsme do Ústí nad Orlicí, kde jsme se pokusili chvíli o běh. Když říkám, že pokusili, tak jsme se opravdu jen pokusili. :-D Přidali se k nám i děti ze základní školy, aby nás kousek doprovodily a povzbudily. Při běhu mě bolel úplně celý člověk, ale hlavně každý krok. Tak jsme zase sedli na kolo a za deště pokračovali směrem k východu. Tady se ukázalo, že můj promyšlený záložní plán B, ujít to přinejhorším pěšky, selhal. Ještě, že jsou i plány C, a to jet klidně na kole. Při jízdě na kole docela pršelo, ale bylo to fajn, protože mi voda chladila nateklé nohy. Které pak přestávaly bolet. Takže to vypadalo, že chcanec přišel v tu pravou chvíly. Úplně promočení jsme dorazili do tábořiště Háj, kde už celková vzdálenost od startu činila 470km. Hodně mě potěšilo, že si to všichni užili i za deštivého počasí. Hlavně kluci, kteří museli pořád lepit a kontrolovat zalepené střešní okno, které nám před startem přeběhu ulítlo. :-D

Osmý den

Pod širákem se do růžova vyspali další dva traséři, Tomáš a Laďa. Ráno jsme probrali náš plán dne. Ukázal jsem jim své krásné nohy a vůbec se jim nelíbily. Netuším proč. Každopádně kluci si společně raději ještě před startem vyzkoušeli na kole sólo jízdu bez slepce. Prý, aby věděli, jak se to vůbec ovládá. Málem to zalomili v první zatáčce. Takže jsem se měl opravdu na co těšit. Vyrazil jsem s trasérem Tomášem. Cesta vedla přes náměstí v Mohelnici, kde jsme se ještě dali s nějakými cizími pány do řeči. Dál jsme pokračovali na Olomouc. Párkrát jsme museli plánovanou trasu na rychlo změnit, protože na silničním kole se prostě po lesní cestě moc jet nedá. Etapu jsme dojeli ke krásnému lomu Výkleky. To, že kolo byla dobrá volba, se ukázalo ve chvíli, kdy jsme se šli pěšky najíst do nedaleké restaurace. Nohy měli co dělat, aby tam vůbec došly.

Devátý den

Za rozbřesku jsme si s klukama vyrazili na koupačku do lomu, přímo mezi medúzy. Jo, vážně. Prý tam byly. Také jsem prvně nevěřil. No, ale opravdu tam byly. Já je viděl. :-D Po koupání jsem zase vyrazil s cyklistou Laďou na dlouhou cestu kupředu. Naštěstí nás čekala jen samá rovina. Na dvojmotorovém kole jsme dokázali jet po rovině i 33km/h, takže cesta docela rychle utíkala. Laďa se mi snažil popisovat krásy tamní krajiny, abych z toho také prý něco měl, krom těch bolavých nohou. Takže, co vím, všude bylo zoráno. :-D Po cestě se k nám ještě přidali cyklisti Josef s Marikou z pomalých šípů. Jen ty pomalé šípy jsem jim moc nevěřil, protože nám málem ujeli. Cesta vedla přes město Hranice a konec dne jsme ukončili v Příboře, kde nás neuvěřitelnou hostinou u sebe doma občerstvila nejlepší běžkyně i kuchařka Peťa. Musím říct, že po těch pěti chodech jsem se nemusel vůbec bát, že jsem něco za ty dny na váze ubral.

Desátý den

Desátý den se stal zároveň dnem posledním. Jak pomalu to celou dobu utíkalo, tak to najednou strašně rychle frčelo. Laďa se rozloučil a já vyrazil dál na kole s trasérem Lukášem. Rodiče, kteří znovu dorazili, aby nás podpořili, počkali ve Frýdku Místku. Na náměstí nám donesli jídlo i pití. Pak jsme zase nasedli na kolo a znovu vyrazili. U konce jsme projížděli krásnými beskydskými kopci, které nám daly docela zabrat. Dokonce se na trase ukázala cedule, pozor medvědi. Lukáš pro jistotu zrychlil. Je teda pravda, že před námi jela ještě nějaká pěkná cyklistka, tak ten důvod bych nejspíš viděl někde jinde. No, ale kdo ví, že jo.

Za poslední vesnicí Bukovec bylo stoupání, u kterého jsme se docela zapotili, ale nebylo to už daleko. Posledních pár kilometrů k nejvýchodnějšímu bodu České republiky jsme společně s Lukášem a taťkou doběhli. Ano, nejvýchodnější bod. Byl jsem unavený, ale šťastný, když jsem po deseti dnech stál u nejvýchodnějšího kamene. V nohách jsem měl dohromady při běhu i jízdě na kole 680km.

Během cesty jste mě mohli šmírovat a podporovat online na mapách, díky spolupráci s kamarády z Cesta za snem a jejich aplikaci 111 GPS Tracker, který se využívá na sledování cyklistů v nejdelším Metrostav handy cyklo maratonu zdravých a handicapovaných.

Charitativní běh zachytila i dokumentaristka Jana Ševčíková, tak doufám, že mi to v hledáčku kamery slušelo. I když 600 kilometrů dá člověku trochu zabrat.

Charitativní běh proběhl pod záštitou nadace Leontinka, která dřív pomohla i mně.

Můj běh pro malé nevidomé děti se dal podpořit ve veřejné sbírce na darujme.cz. A musím vám říct, že cítím velkou a opravdovou hrdost. Ovšem, ne hrdost na sebe, ale na všechny lidi, co se jakkoliv zapojili do projektu „600 km poslepu“.

Protože celý běh napříč Českem, pro malé nevidomé děti, nebyl o jednotlivci. Byla to prostě báječná a super týmová hra, která se povedla.

Po skončení projektu můžeme říct, že naše snažení mělo opravdu smysl. Na Darujme se totiž podařilo vybrat krásných 283 058 Kč. To číslo je velké a neuvěřitelné.

No, a za celým úspěchem stojíte právě vy. Není to úžasné?

Chtěl bych vám, i všem partnerům moc poděkovat. Bez vaší pomoci dětem i samotnému projektu, by to opravdu nešlo.

Proč jsem se rozhodl pomáhat?

Protože nechci sedět doma s rukama v klíně a stěžovat si na tmu, která mě obklopuje. Protože vím, jak těžké je žít se zrakovým postižením a taky proto, že jsem na vlastní kůži poznal, jak může sport postiženým lidem pomoct. Chci malé sportovce motivovat a také vrátit tu dobrou energii, která se dostává i ke mně. Tak proto!

Velký dík patří především trasérům, podporovatelům a doprovodu. Bez nich bych to prostě nezvládl. Takže všechny plácám po zádech a děkuji jim veřejně a jmenovitě:

Terka Podzimková, Radek Nožička, Dagmar Chládková, Lenka Zmeškalová, Monika Zmeškalová, Jiří Hort, Kateřina Kourková, Kateřina Machová, Dita Entová, Tereza Slancová, Leona Babická, Marek Peterka, Martin Gabla, Lukáš Nožička, Jaroslav Zmeškal, Tomáš Zahálka, Tomáš Dilhof, Miloš Škorpil, Petra Cuřínová, Ladislav Kolář, Pavel Čížek, Václav Malinský, Ivoš Sušincký

Hlavní mediální partneři:

Relative design s.r.o.Eva Fruhwirtová

Cesta za snem www.cestazasnem.cz

Relative design s.r.o. www.relative.cz

Eva Fruhwirtová www.evafruhwirtova.cz

Partneři:

Lékárna MedicamenVeď mě ve Tmě

Nadace LeontýnkaAutoCOLOR

AWEC Aluminium Products s.r.o.

Autodíly Meteor s.r.o. - https://www.meteorcz.cz/

Auto Lukášek s.r.o. - http://www.autolukasek.cz/

Lékárna Medicamen - https://www.medicamen.cz/

Veď mě ve Tmě www.vedmevetme.cz

AUTOCOLOR Šoukal s.r.o. www.autocolor.cz

Cesta za snem www.cestazasnem.cz

Awec Aluminium Products s.r.o. https://www.awec.cz/cz/awec-aluminium-products

Zajímá vás, jak se na svou výzvu připravuji? Tak se mrkněte!

https://www.facebook.com/zezivotaslepce/