Mašínová

Povím vám další zajímavý příběh, který se mi stal při přeběhu České republiky. Do dnes jsem se o něm nikomu ani slůvkem nezmínil, je tedy na čase to změnit. Když jsme přebíhali naši krásnou a malebnou vlast, měl jsem tu možnost se sejít s jednou opravdu moc milou, silnou a zajímavou ženou, která toho má všem opravdu hodně co říct. „Dobrý den.“ Pozdravili jsme s Tomášem postarší paní, slušně a zdvořile. „Krásný den.“ Odpověděla nám nazpět. Slyšel jsem tedy ve své tmě poprvé její milý, ale přesto pevný hlas. „Ráda vás poznávám, pojďte dál.“ Pozvala nás do svého bytu, kde jsme se za chvíli cítili opravdu dobře a příjemně. Bylo to hlavně tím, že jsme seděli v přítomnosti paní Zdeny Mašínové. Ano, té paní Mašínové, jejíž bratři se v nelehké době komunismu probojovali v roce 1953 na západ. Kvůli tomu pak museli doma jejich rodiny a příbuzní čelit zlobě a krutosti komunistickému režimu. Začali jsme si pozvolna vyprávět své životní příběhy. Já vyprávěl, jak se stalo, že jsem oslepl a najednou si klidně běžím naší republikou. „Musím se vám přiznat, když mi bylo zrovna s nohama nejhůř, vzpomněl jsem si na vaše bratry, kteří se snažili dostat přes hranice do západního Německa.“ Povídal jsem paní Mašínové své pocity. Jejich příběh je vážně k zamyšlení. No, ale je pravda, že v mém případě to bylo o dost jednodušší. Nešlo mi totiž o život. Kdo ví, jaký výkon bych podal, být v jejich kůži. „Kluci, musím se vám přiznat, že bych si taky ráda zaběhala, kdyby to šlo.“ Prozradila nám paní Mašínová. „Bohužel značnou část dětství jsem strávila na klinikách. Narodila jsem se totiž s vážným postižením nohou. Na první operaci jsem šla ve dvou letech, a kdyby se to tehdy nacisté dozvěděli, určitě by nás všechny zabili. Byla jsem totiž tajně operovaná v německé vojenské nemocnici.“ Vyprávěla nám paní Zdena Mašínová svůj neuvěřitelný a nelehký život s handicapem v tehdejší době. „No, ale v jedenácti letech jsem už mohla konečně samostatně chodit.“ Dodala ještě. Ty jo, co by bylo se mnou? Pomyslel jsem si. Slepej a ještě nahluchlej. Jsem šťastný, že žiju v téhle době. Pak začala vyprávět dál. V jejím životě se toho totiž odehrálo mnohem víc. Snad proto působila, že už je málo co, čeho by se zalekla. „Rodiče byli oba drženi na Pankráci, otec jako odbojář nacistického režimu, matka jako rukojmí. Otec poté z vězení už nevyšel, byl popraven, matku po nějaké době propustili.“ Skončila válka, změnil se režim. Od nacistů ke komunismu. Moc jsme si nepomohli. „Po útěku obou bratrů byla matka komunisty opět zatčena. Ve vězení se ji zhoršil zdravotním stav. Mohlo za to zacházení s vězni. Zde také nakonec zemřela. Byla pohřbena v hromadném hrobu na hřbitově v Ďáblicích.“ Pověděla nám smutný příběh obou svých rodičů paní Mašínová. Ani jsem nedýchal, když jsem si to představil. Držel jsem se křesla, na které jsem byl usazen a děsil se představy, co bych asi dělal já. Ani sama Zdena Mašínová se nevyhla věznění po útěku jejich bratrů. Ve dvaceti letech ji zavřeli v olomoucké věznici, na kterou se teď dívá ze svého příjemného bytu. Pykat za nic. V té době vcelku normální. Musím vám říct, že tohle setkání by měl zažít každý. Protože to znovuuvědomění si, že kdysi se tu opravdu nežilo snadno ani lehko, stojí za to. No, a co vám budu povídat, pořád je třeba připomínat. Chtěl bych moc poděkovat za milé setkání a přijetí Zdeně Mašínové, bylo mi opravdovou ctí této dámě naslouchat. „Mohl bych si s vámi udělat ještě na závěr fotku?“ Ptal jsem se mile. „S takovou stařenou?“ Začala se smát paní Mašínová. No, ale posuďte sami. Já bych řekl, že nám to tam opravdu sluší. „Takže, já už svoji hrdinku mám, a co vy?“