O mně

Kamarádi mně říkají různě, ale nejvíc se chytlo jméno Ondra. Po rodičích jsem zdědil své příjmení, Zmeškal. Proto chápete, proč se všude snažím dojít alespoň o půl hodiny dřív. Ne vždy to ovšem klapne. No, dobře, skoro nikdy.
Žiju na Vysočině, v malé vísce, kde nám srnky koukají přímo do oken a lišky dávají dobrou noc. Narodil jsem se o trochu dřív, v sedmém měsíci. To víte, měl jsem prostě obavu, abych něco nezmeškal. No a protože jsem byl maličko nedodělaný, zavřeli mě do inkubátoru, aby mě trošku dopekli. Bohužel, trochu to přepískli a já se připekl. Popálili mi oči. Nakonec se podařilo zachránit jen jedno. Žil jsem tedy ve 2D realitě. A nejen to, smula i vyhoda v jednom je, že od mala i špatně slyším. Jen na 30%. Ovšem ženy můžou namítnout, že s tímhle problémem se narodil snad každý chlap.
Dětství jsem prožil jako každý. Tahal jsem kačera, vyrazil naprostou náhodou pár dveří a hlavně sportoval. Bavilo mě snad všechno. Hrál jsem fotbal, hokej, florbal, jezdil na kole a dělal atletiku. Zajímal se i o přírodu, a proto byla škola zahradníka jasná volba. Prostě takový kozel zahradník. A jak už to tak bývá, dospělost mnohé změní. U mě byla změna radikální. V devatenácti letech jsem zatoužil být na malou chvíli Rambem a při stěhování nábytku na internátu se mi odchlípla sítnice na zdravém oku. Nastala kolečka operací, ale co čert nechtěl, ve dvaceti jsem o zrak přišel. Teď vidím jen světlo a tmu. (Ještě štěstí, že se nebojím bubáků.) Děj se co děj, na mých cestách mě teď doprovází bílý klacek a můj vodicí pes Black, aneb Casanova. Kdo poznal, ví (hlavně ženy).
Aby toho nebylo málo, bál jsem se, že se sportem bude konec. Né, že bych se bál. Vyzkoušel jsem futsal pro nevidomé, ale to nedopadlo – neslyšel jsem míč. Ostatní pokusy se skupinovými sporty byly podobné. Když přišel kamarád Lukáš a ptal se, jestli nezačneme běhat a nepojedeme na olympiádu, ťukal jsem si na čelo. Běhat a ještě na olympiádu… Ovšem to bylo to zaseté semínko a já tehdy vyběhnul. S kým? S vodícím psem Blackem. Pravda, koukal na mě jako já tehdy na Lukáše, ale nakonec jsem ho přesvědčil na štangli salámu. Horší to bylo s pícháním v boku u mého prvního kopce, to se moc přesvědčit nedalo. Útěchou mi bylo snad jen to, že jsem na kopec neviděl. No a tak to celé začalo. K běhu se postupem času přidala i cyklistika a plavání, takže se opravdu nenudím. Jezdím po sportovních závodech a občas někde přednesu, jaké to vlastně je, když člověk nevidí. A také jsem se rozhodl psát příhody ze života slepce.